Čekaná
Všude kolem je tma, sedím na posedu ani nedutám. Dnes sem se po dlouhé době opět odvážil na čekanou. Jsem tu sám a zaobírám se svými myšlenkami. Doposud jsem nic neviděl, žádná zvěř, ba ani sova tu neproletěla jako obvykle. Po dvou hodinách se konečně něco ukázalo. Byla to liška, která se jen prosmýkla křovím. Než jsem uchopil flintu, byla ihned pryč. Povzdechl jsem si: „Dnes to asi lepší nebude“. Přesto jsem ještě setrval, což se mi vyplatilo. Na louce, která se rozprostírala přede mnou se objevila silueta zvířete v které jsem poznal srnce. Avšak místo pušky jsem sáhl po dalekohledu, dalo by se říct, že po úmorném čekání mě opustila lovecká vášeň. S velikou chutí jsem si zvíře prohlížel. Srnec stál klidně, díky tomu jsem tedy usoudil, že o mě neví. Tuto idylickou chvilku přerušil výstřel. Hrozně jsem se polekal, dokonce mi dalekohled vypadl z ruky a dopadl na dřevěnou podlahu posedu. Když jsem se vzpamatoval srnec byl samozřejmě pryč. Výstřel zazněl z druhé strany paseky, kde byl nedávno postaven nový posed, zřejmě tam seděl nějaký myslivec. Srnce však netrefil a právem mohl sám sobě nadávat na nepřesnou mušku. Vlastně jsem se mu v duchu smál, přesto kdybych střílel já, dopadlo by to stejně a on by se teď smál mě. Nahmatal jsem dalekohled, vzal pušku a vydal se domů. „Pro dnešek by to snad stačilo“!
Beran Tomáš